V termínu 29. 6. – 6. 7. 2013 se konal 3. EWH kemp. Už je tomu 3 roky, co mé oči pohlédly na kouzelný a přátelský kemp, který je přizpůsoben i na pobyt nás, lidí s různým druhem zdravotního postižení, jenž ke svému životu a sportovní činnosti používají elektrický vozík. V prostorných pokojích s místem až pro tři nocležníky a vybavenou koupelnou, či v bungalovech a místní noclehárně jsme se opět sešli první týden v červenci. Sjelo se do kempu Buňkov téměř 40 účastníků a začalo nanášení zavazadel, pozdravení známého personálu místní restaurace a první neflorbalové hrátky. Někdo mastil karty, jiný hrál vědomostní soutěže, další si četl, pro některé se stal zdrojem zábavy pohled do všech směrů po okolí, atd.

V neděli se v poklidu vstávalo, tak aby se na 10:30 h objevili první zájemci na převoz do haly. Musím říci, že i já byl ve várce číslo 1 a zážitek z cesty mám dodnes před očima. Nejdříve auto zaškytalo, snad i drobet poposkočilo, ale zůstalo na místě. Po chvíli si však ve zkušených rukou řidičových dalo říci a my vyjeli směr Přelouč. Byla to vskutku dobrodružná cesta. Místy to vypadalo, jakoby se nás chtělo nabažit a provádělo s námi divoké poskoky, asi plno radosti jaký náklad to veze v útrobách. Nepřeháním, když se domnívám, že snad samým opojením zdivočelo a chtělo názorně všem ukázat, jaké velké potěšení z naší přítomnosti má.

Ani nelze popsat, s jakým šťastným úsměvem a úlevou jsme vyjížděli z jeho útrob, dílem to bylo i z natěšení na halu a míček, větším pak ale určitě z konce té strastiplné cesty. Známou, usměvavou a o to milejší tváří nás vítala paní správcová, která je dobrým duchem letního přátelského setkávání v Buňkově u Přelouče. Postupně jsme se do haly nahrnuli všichni a první trénink mohl započít. Byl tak trochu rozkoukávající, se dvěma různě proházenými družstvy, která kroužila po hřišti a snažila se protistraně nastřílet více gólů, než by sama obdržela.

To v pondělí se ledacos změnilo, volnému zápasu odzvonilo a žezlo trenérské vzal pevně do ruky Tomáš Novák s Jiříkem Táborským. Někteří z nás k cestě do Přelouče svěřili své údy osobnímu vozíku a do místa i zpět na Buňkov jezdili po vlastní ose. Bez větších či menších zádrhelů ta tak fungovalo po celý čas pobytu. Při tréninku se nejprve hokejky i téčka snažili ovládat míček po vymezeném obvodu hrací plochy a to jak zprava, tak i z opačného směru. Poté se nacvičovaly herní situace s různým počtem přítomných a to jak do obrany, tak i do útoku. Tomík nám vše krásně vysvětlil na ilustrační tabuli a my se snažili pečlivě dodržovat jeho pokyny. S jakým výsledkem musí posoudit oba naši školitelé.

Po celý čas nám dělali společnost naši zlatí dobrovolníci, kteří byli svoji rukou hnedle ku pomoci. A pomoc to je obrovská, vždyť jen postavit mantinely, navozit vozíky, přesadit na sporťáky, všelijak navázat hokejky či přidělat téčka je řádná fuška a to je té mravenčí práce kolem stále dost a dost. To že to s námi nejen v hale nemají jednoduché je nad slunce jasné, my to dobře víme a neskutečně si toho vážíme. Zkrátka bez nich by ani náš sport nemohl šlapat a plynout, tak jako zatím doposavad.

I následující dny byla hala na 3-4 hodiny naším novým azylem a změny nastávaly jedině v případě nových prvků na hřišti. Ve čtvrtek se zpočátku také trénovaly všelijaké dovednosti, pak však přišel zápas, na který se asi všichni nejvíce těšíme. Jak čas plynul, ani jsme se nenadáli a náš poslední výstřel na branku či obraný zákrok vzal za své.

Po tréninkové odpoledne si každý uspořádal podle svého, buď projížďkou po okolí, nebo jinými aktivitami uvnitř areálu kempu. Večer jako už dva roky předešlé, navštívili někteří zdatnější a kultury milovnější tradiční koncert ve Strašově. Ostatní se pak bavili všeličím, co bylo k dispozici.

Páteční ranní probuzení se neslo v opojné vůni hořícího dříví a zlatavého čuníka, který se pozvolna obracel na roštu za dohledu vynikajícího mistra pečícího – pana Horáka. Veliký kus práce při tom odvedly i naše děvčata včele s paní Horákovou, které vrhly veškeré své síly do přípravy neskutečně lahodné zeleniny. První ochutnávku obstaraly dozlatova zabarvené kůžičky, po kterých přišla nálada na dobré čepované pivečko. Když se dostala řada na šťavnaté masíčko, nikdo ani nedutal a jen zvuk olizovaných prstů dával tušit, jaká dobrota nám byla předkládána. V poklidu a družném hovoru se nesl celý páteční den, který vyšperkovali svým pěveckým a kytarovým umem kamarádi Jeníka Horáka a troufnu si tvrdit, že i kamarádi naši. Zpoza venkovního restauračního posezení se navíc linula hudba diskotéková, bylo tak na každém zvlášť, kde zapustí své kotvy. Po půlnoci se pak v různý čas uléhalo k poslednímu spánku, v krásném prostředí kempu s výhledem na poklidnou vodní hladinu.

V sobotu ráno, už jak to bývá, nastal čas té činnosti z nejnepříjemnějších a to čas balení. Někdo se hrnul na vlak, pro jiného přijel objednaný odvoz a další se vydali na cestu k domovu svými vlastními dopravními prostředky. Soustředění v Buňkově tak skončilo a už jen vzpomínky nám mohou připomenout, jaké úžasné chvíle s báječnými lidičkami jsme tu letos zažili. Věřte, že toto je jen titěrný nástin té kupy a kupy nezapomenutelných zážitků.